Artifact - 30 seconds to mars

12. října 2013 v 14:14 | Tezia Raven |  To, co mě zajímá
Ano... Ten kdo se podívá na můj blog, si prostě jen řekne: Ha, další ukňouraná fanynka, pff... A, asi měl dříve i pravdu. Musela jsem vidět všechno, slyšet všechno, na CDčka jsem čekala jak na smylování boží a poslouchala je už ten den co vyšla. Ano, jsem ukňouraná fanynka. Ale nejsem ukňouraná fanynka pro to, že bych milovala Jareda, nejsem ukňouraná fanynka pro to, že to je teď in a cool, muck. Ne. Sahá to hodně daleko do mé osobní minulosti...

"Hi, I'm Jared. I'm a director, I'm a musician, I'm an actor. I'm a part-time manager, I'm a graphic artist…I doodle, I have been known to dance, and I like to go on long hikes…. Fuck. What a day. What a day. It could have been worse: a record company could have told us to go fuck ourselves. Oh, wait, they just did…."



Psal se rok 2006, já stále ještě v oblečení ze školy, v té době strašně populární emo styl, černá, černá, černá, ha, červená. Bylo mi tehdy pouchých 14 let. Hledala jsem sama sebe, věděla jsem, že něco je špatně, že něco stále chybí... Měla jsem mozek malého dítěte, který opravdu spoustu věcí nechápal tak, jak je chápe dnes. Sebestředný fracek.
Seděla jsem na gauči v obýváku, před sebou zapnutý MTV, na tváři znuděný výraz, skoro znechucený, jak přece správný eMogIrLLs (nikdy jsem nepochopila postatu tohodle prznění češtiny, tak mi odpuste nesprávné psané eMo pÍSma) měly mít.
Má tvorba...
Pamatuju si na ten okamžik, na to, když se ve videoklipu skupiny, kterou jsem neznala, začala otevírat vrata a k tomu zazněly první zvuky hudby. Pak ten dlouhý řád číňanů, oblečených do černočervených barev s vlajkama. Bylo to... Jako tranz, byla to chvíle naprostého uvědomění, chvíle, kdy najednou na svět spadla hvězda, mě přímo pod nohy. Tóny hudby mi vnikali do hlavy, dělaly kotrmelce, chytali se za ruce a začínaly tancovat kankán. Byl to moment, na který nelze zapomenout. Byl to moment, kdy jsem nedýchala, nemluvila, netlouklo mi srdce, jen jsem se dívala na obrazovku. Byla jsem tak v prdeli že jsem si ani nestihla zapsat jméno té skupiny (za což jsem se následně málem zabila).
Já s Elin... :P
Od toho dne jsem vysedávala u MTV každou volnou chvíli. Chtěla jsem zjistit, co to sakra bylo za kapelu, a proč mě ta hudba tak uhranula! Co v sobě má, co jiná ne? Co. Proč já?!
Skoro dva měsíce mi trvalo, než jsem je znovu našla. Dva dlouhé měsíce, kdy jsem opravdu nestrčila do uší sluchátka, protože jsem si tu hudbu stále chtěla pamatovat. Dva měsíce jsem si nepustila žádnou jinou mp3ku, protože jsem se bála, že tu hudbu pak nepoznám. A najednou tam byli. Znovu, i ta samá píseň. Jediný co jsem zvládla, bylo letět si pro tužku a papír. Musela jsem je mít, musela jsem je slyšet. Ta hudba byla pro mě jak ohňostroj.

Nehledala jsem si o jejich kapele víc, jen prostě jak se jmenují hlavní protagonisté, víc mě v tu chvíli nezajímalo. Vstřebávala jsem ta slova písní, tu harmonii, která mi teď už pravidelně hrála ve sluchátcích a plnila místa, která byla prázdná.

Je to šest let, šest dlouhých let, co mě jejich hudba dobrovází na každém kroku. Díky nim, mi není při cestě autem nebo autobusem špatně od žaludku, uklidňuje mě je poslouchat. Naplňuje mě to. Stále více a více, čím jsem starší, tím víc chápu a tím víc si jich vážím. Chápu věci co mě v tu chvíli, v 16, v 18, při poslechu jejich písniček nenapadly.
Spousta lidí říká, že obliba jedné skupiny se změní, co když pak už nebude pro ostatní ta in. No a? Tak nebude. Oni jsou pro mě tím, kdo mě držel nad vodou tou hudbou, když mi bylo nejhůř, když jsem si prožívala svoje nejhorší obodbí, to jejich hudba mě dokázala povznést. Když jsem se krčila v koutě a brečela a ani jsem netušila proč sakra řvu jak malý děcko, to oni mě pomyslně hladili po vlasech a uklidňovali. Když jsem se v noci probudila po nočních můrách, kde mě žraly smrtky, stříleli vojáci a tala hlavu gilotina (a proč že jsem se tak strašně bála každou noc že umřu, hm?), oni byli ti, co mi dovolili znovu usnout a nemyslet na to vše. Oni jsou ti, jejiž hudba mě dokáže rozesmát, rozesmutnit i nabít novou energií. A stále to funguje. Stále to funguje naprosto stejně tak jak před šesti lety. Při poslouchání jejich písniček jsem jako v tranzu, doslova moje duše žere veškeré emoce, co do těch písniček vložili.
A proč vlastně jsem se rozhodla tohle napsat? Zní to jako opěva jejich tvorby :) Ne, konečně jsem viděla Artifact. Konečně jsem pochopila tolik věcí, které do této chvíle nebyly zodpovězeny. Změnilo mi to naprosto pohled na celou jejich tvorbu. Na každou notu, na každou posranou setinu sekundy jejich písní.
Dnes jsem Nins přeposílala odkaz na stažení Artifactu. Jsem ráda, že kolem sebe mám lidi, kteří tu hudbu nevnímají jako ukňouraný fanynky, ale jako já. Nejsem fanatička. Ale na druhou stranu jsem. Ona jedinou odpovědí srhnula všechno, co k nim cítíma jak se cítím. Ano, miluju je. Je to stejná láska, jako kterou miluju svou sestru, svou matku. Je to stejná láska, kterou cítím, když dojedu domů z kolejí a Lottuška se nemůže víc těšit a celou mě povalit div ne na zem a olízat radostí. Je to stejná láska jakou cítím, když se probudím tím, že mi Mourek olizuje nos a pak se stulí do klubíčka pod mou peřinou. To je láska, kterou k nim cítím, k nim, k jejich hudbě, k jejich.... Světu. A teď se nabízí otázka, jsem fanatička? Ano. Z jistého pohledu ano.

"Protože o tom skutečně mluví, protože se nebojí o tom mluvit a není to studenej psí čumák. fanoušky si hýčká, je s nima v kontaktu. a je živoucí důkaz toho, jak to vypadá, když člověk žije svůj sen. a ty písničky nejsou prázdný. Je jedno, jestli ví anebo neví, že existuješ. Někdy to třeba vědět bude, anebo taky ne, ale i tak jsi pro něj důležitá, protože ho podporuješ, protože mu fandíš, protože díky němu jsi taky tam, kde jsi. Protože ses o jeho hudbu mohla opřít, když ti nebylo dvakrát, protože si ho neseš s sebou, ať jdeš kamkoliv a ať procházíš jakoukoliv kapitolou svého života. Posloucháš je, vnímáš je. A tohle stačí. Jsou skvělí a nedám na ně dopustit. Je to známej pocit, taková ta blízkost, bezpečí. a jestli tohle v tobě dokáže jejich hudba vzbudit, pak je to jenom dobře. myslím, že o to mu taky mimo jiné šlo. Jako když ležíš stočená v posteli, tiskneš si k sobě polštář a jsi v klidu, naprosto v bezpečí, máš ten hřejivý pocit, přivíráš oči a jenom je posloucháš. Vyrovnaná, klidná."
Zbývá říct a přiznat si jedou věc.... Teď, v tuhle chvíli už opravdu:

I'M THE ECHELON.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama